Kyž vám někdo umře...

27. října 2016 v 10:39 | Stitch |  Z mého života a mé hlavy
Ráda bych vám řekla něco, co se týká nás všech (ano, opravdu všech), ale nejdřív vám musím uvést do děje. Tři, dva, jedna… START.
Moje máma má 47 let a měla bratra, který byl o dva roky starší než ona. Pochází z Polska, takže s mojí polskou rodinou jsem se moc nevýdala.
Můj táta má 57 let a má sestru, která je (taky) o dva roky starší než on. Ten pochází z vesnice, která je zhruba deset kilometrů od mého nynějšího bydliště, Břeclavi. S jeho rodinou bych kontakt mít mohla, ale…
ALE je o deset let starší než moje máma. Měl děti o zhruba patnáct let později než jeho stejně staří známí. Takže když se mu narodil syn a poté i dcera, tak děti jeho známých nastupovali už na střední školu ne-li snad i na vysokou! ¨
Takže ani s touto částí rodiny jsem se moc nestýskali. Babička měla už odbabičkováno s mojí sestřenicí a bratrancem. Taťka neměl nejrůžovější vztah ani s jeho sestrou ani s jejim manželem. Takže by se dalo říct, že jsme měli bližší kontakty s polskou částí naší rodiny ( i když tam taky prarodiče neměli rádi mého tátu).
Aktuálně to trochu vypadá, že jsem naprosto vybočila z tématu. Ale já si myslím, že pokud článek dočtete a pak se vrátíte na začátek, tak vše pochopíte ;-)


Možná už i teď. Právě jsem vám totiž nastínila věk mého okolí. Všichni jsou a oproti mě hrozně staří (až na děti sestřenice a bratrance, ale ti jsou zase o patnáct let mladší). Takže by logicky měli zažít i pár mrtvých příbuzných, že?
ALE, můj táta má kamaráda a ten má děti, které už mají zhruba 25 let. A teprve teď jim poprvé někdo zemřel. Ve dvaceti pěti letech. Pro někoho jako já naprosto neuvěřitelné. Moje sestřenice s bratrancem zase pořád mají prarodiče. A učitelka ve výtvarce, kam chodí. Všichni tři mají přes třicet.
Víte, pro mě je to opravdu naprosto neuvěřitelné. Mě poprvé někdo zemřel, když jsem měla tři roky (2004). Byl to můj děda z české strany. Moje jediná vzpomínka na něj je, jak leží na posteli a spí. Kamarádka se mě jednou zeptala jestli si ho akorát nepamatuju z vyprávění nebo fotky, ale já si to nemyslím.
Pak v roce 2008 mi zemřel strýc (mamčim bratr), když je k polskému moři a na kluzké silnici se vyboural. Na něj si moc nepamatuju, ale když už na něj myslím, tak ho vidím v jeho pokoji u prarodičů u počítače. Hrozně jsem se zlobila, když mi mamka zakázala jít na jeho pohřeb.
V roce 2009 mi na velký pátek zemřela babička z české strany. Příčinu vám neřeknu, protože ji nevím. Myslela jsem si vždycky, že když byla ve vinohradě, tak šlápla na hrábě, trefila se nimi do hlavy, a pak po několika dnech zemřela v břeclavské nemocnici. Ale mamka mi jednou říkala, že to tak vůbec nebylo. No, tuto babičku jsem moc ráda ani neměla. Ve skutečnosti mi začala chybět až když zemřela. Pár let byla pauza, ale v roce 2013 mi opět na Velký pátek zemřela polská babička. Ta taky nevím na co zemřela. Vím ale, že toho měla více a že zemřela ve spánku, což mi příjde hezké. Na tu si mimochodem pamatuju moc dobře. Vždycky ji vidím v takových zeleno-bílých horizontálně pruhovaných šatech z látky jakby z ručníku. Buď jak luští křížovky, hraje pasiánse a nebo v kuhyni jak vaří. A poslední, kdo mi zatím zemřel byl v roce 2015 děda z polské strany. Ten byl tak nemocný, že potřeboval doma soukromou ošetřovatelku. Zemřel na rakovinu. Když byl zdraví, tak jsem ho měla hrozně ráda. Chodili jsme ven a bylo to prostě fajn. Občas vybuchl, ale to se dalo přežít :-) Horší to bylo, když zemřela babička. Hrozně onemocněl a pořád křičel a mamka z toho byla nešťastná. Holt cholerik jak vyšitý, co si budem povídat.
Aktuálně si většina z vás už podle mě přestala číst, protože jim příjde článek o ničem, je moc o smrti a nebo si myslí, že je celý o tom, jak fňukám nad smrtí lidí, kteří mi vlastně nebyli zas až tak blízcí.
Těm kteří to dočetli až do tohoto bodu gratuluju. Dostali jste se k tomu hlavnímu. Já osobně jsem smrt blízkých nějak extrémně neprožívala, ale to neznamená, že je to tak u všech. Dokážu si představit, že někdo trpí i poněkolika měsících, protože i to se stává. Proto bych vám ráda ukázala tuto webovu stranu.



Jmenuje se http://avadellaira.com/love-letters/ . Když kliknete na odkaz tak se dostane přímo tam, kam směřuju celý článek. Je to webová stránka spisovatelky Avy Dellairy, která napsala úspěšnou knihu Dopisy na konec světa (doporučuju). Hlavní hrdince zemřela sestra a ona se tím částečně vypořádává psaním mrtvým celebritám. Na této stránce můžete taky napsat dopis někomu, kdo je mrtví. Babičce, dědečkovi, mamce, taťkovi, strýci, tetě, sourozenci, domácímu mazlíčkovi nebo kamarádce. Komukoli. Můžete napsat i svému starému já klidně. A ani to nemusíte psát v angličtině, Viděla jsem tam dopisy i ve španělštině, němčině a ruštině (soudím podle azbuky). Takže se nebojte napsat i česky či slovensky.
Mně osobně to příjde jako skvělý nápad, protože vždycky když něco napíšu tak mě to uvolní a já se tak vypíšu ze smutku či naštvání. Na motivy těchto dopisů jsem si sama koupila obálky a píšu tam spolužákům, když třeba nemám odvahu jim to sama říct. Takže tak.

Stitch

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Zemřel ti už někdo?

Ano
Ne

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 27. října 2016 v 10:49 | Reagovat

Mě v sedmnácti zemřel táta a letos babička. Moc tě obdivuji za napsání tohoto článku

2 Elis Elis | Web | 27. října 2016 v 13:30 | Reagovat

Tak to jsem za odkaz na tu stránku velmi ráda, už jsem ztratila blízké lidi, z těch nejbližších mi zemřel dědeček, ale  a nejvíce mě zasáhla smrt přítele, i když už uběhl dlouhý čas a naučila jsem se po velkém trápení zase žít a radovat se ze života, tak ta rána se ve mně stále nezacelila, jen se snažím na ni nemyslet...

3 naprosto-normalni naprosto-normalni | E-mail | Web | 27. října 2016 v 15:26 | Reagovat

[1]: To muselo být strašné... pro tvé dobro doufám, že jsi ho neměla moc v lásce a že ti ž tak nechybí. Já mám kamarádku, které letos, když měla ještě třináct, zemřel táta. Na mrtvici nebo tak něco. Naštěstí její táta bydlel v Liberci, což je na druhé jsraně republiky a vyděla ho jen párkrát pokud vůbec, takže ji to nezasáhlo. Dokonce byla naštvaná, když musela jet na jeho pohřeb.
jo a díky za obdiv :-D

[2]: Pokud to stále bolí, tak rozhodně neuběhl dostatečně dlouhý čas :-) Doufám, že ti ta stránka něco dá a třeba tam i napíšeš nějaký dopis... vlastně ani nemusíš tam  stačí doma na papír, který pak můžeš symbolicky roztrhnout :-D

4 Iris Iris | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 10:51 | Reagovat

Nenavidím, když někdo umře!

5 Emo Emo | E-mail | Web | 20. listopadu 2016 v 23:01 | Reagovat

Mě babička i děda zemřeli na rakovinu a s prarodiči z tátovy strany se nestýkáme. Babička zemřela letos a děda před dvěma lety. Hrozně jsem brečela a brečím vždy když si na ně vzpomenu

6 naprosto-normalni naprosto-normalni | E-mail | Web | 30. listopadu 2016 v 18:56 | Reagovat

[4]: to snad nikdo nemá rád. Na druhou stranu si představ člověka, který je už opravdu moc nemocný a jen a jen trpí. Život pro něj už nemá smysl, protože si sám ani nedojde na záchod a rodina se o něj musí starat. V momentě kdy ta osoba zemře, to musí být uvolnění pro obě strany... Teda částečné. Pokud bych toho člověka měla  ráda, tak samozřejmě budu smutná, ale chápeš, co jsem tím chtěla říct, ne? ;)

[5]: jen plakej zlatíčko, Pokud to pomáhá, tak klidně šij růžové šatičky pro plyšové pandy :-D (to nebylo myšleno zle, kdyby to nešlo pochopit)
Chtěla jsem ještě něco napsat, ale už nevím co :-D

7 Natálie Natálie | Web | 21. prosince 2016 v 10:39 | Reagovat

pohřby.. jsou tou nejtěžší věcí.. rozloučit se s tím člověkem.. a dát mu na vždy sbohem.. vždy ti bude chybět.. budeš mu chtít něco říct, ale on už tu pro tebe není.. moc dobře vím, jak se cítíš.. já to taky zažila několikrát.. a tento rok jsem dokonce 2x...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama