Pět fází smutku

20. srpna 2016 v 9:58 | Stitch |  Z mého života a mé hlavy
Už téměř před dvěma roky jsem přečetla knížku "Život jedna báseň" od Colleen Hoover. V ní jsem se dozvěděla o Modelu Kübler-Rossové. Nedávno jsem si na tento model opět vzpomněla a přes google jsm si našla o tomto článek na wikipedii.

Někteří už možná víte z článku Dovolená v Itálii 2016, že hned první den naší dovolené nás na parkovišti v Německu ukradli psa. Při pátrání na parkovišti mi hlavou prolétla myšlenka, že opravdu zažívám ty fáze smutku, které popisuje Elisabeth Kübler-Rossová. A tak jsem se rozhodla napsat o pocitech kolem ztráty mého pejska pomocí jejího modelu.


První fáze: Popírání

Společně s mamkou procházíme celé parkoviště a hledáme Terryho. V duchu si stále říkám: Určitě tu někde je. Nikdo ho nevzal. Takoví lidi nejsou. Nikdo ho nesebral, prostě se uvolnil z vodítka a za chvíli uvidím, přiběhne k nám a všichni budeme šťastní. Tohle je určitě jenom hodně zlí sen, za chvíli se vzbudím a Terry mi bude hlasitě dýchat do ucha.

Druhá fáze: Hněv

Co jsem komu udělala?! Za co mě Bůh trestá? Bože, možná nejsem nejhodnější, ale moje máma si to rozhodně nezaslouží. Proč se to špatné děje jen těm dobrým?! Podělaný otec! Proč ho nemohl dát do auta? Podělaný brácha! Proč si ho nemohl do toho auta vzít? Podělaná já! Proč jsem chodila na záchod, když jsem nijak zvlášť na něj nepotřebovala? Podělaná máma! Proč mě naučila chodit vždy před spaním na záchod? Podělaná dovolená! Podělaný svět! Podělané Německo!

Třetí fáze: Smlouvání

Ať je aspoň naživu. Ať ho nepřejelo auto. Ať si ho aspoň vzali nějací dobří lidé a dají ho do útulku. Ať se brzo vrátí.

Pátá fáze: Smíření

Upřímně, nevím jak tato fáze u mě proběhla. Zkrátka jsem si řekla, že co se stalo, stalo se. že slzy mu nijak nepomůžou a obviňování světa taky ne. jediné, co mi zbívá, je to, že se s tím smířím a budu doufat, že se vrátí.
Možná si říkáte, že jsem těmi fázemi prošla nějak moc rychle. že projít si čtyřmi fázemi z pěti za jeden den je nějak moc rychle. Že jsem terryho ani neměla ráda. Pravda je ale taková, že jsem se smrtí blízkých vždycky vyrovnala rychle. Nijak zvlášť jsem netruchlila nad smrtí všech (všech = čtyři) mých prarodičů. Akorát na pohřbech jsem vždycky plakala. Trochu jsem se ale naštvala, když mi mamka řekla, že nesmím jet do Polska na pohřeb mého strýce.

Čtvrtá fáze: Deprese

Fáze smíření u mě trvala pouze přes dovolenou. Teď když to píšu je pondělí (je možné, že článek výjde o dost později, protože chci ho vydat zároveň s článkem o dovolené) jsem zřejmě došla k depresím. Přímo deprese bych to nenaznala. Pouze nepopsatelný smutek a jakoby mi něco chybělo.
Jsem teď doma. Sama. Opravdu sama. Ne jako předtím, že jsem doma jediný člověk, ale je tu i pes. Ne. Po pěti letech jsem nefalšovaně sama doma. A můžu si oči vyplakat a nos vysmrkat.


Takto proběhlo pět fází smutku u mě. Vím, že to, co teď napíšu bude jet hloupý výkřik do prázdna, ale nemůžu si pomoct. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy.

Prosím, pomodlete se za mého pejska a taky ze všechny ztracené zvířata. Pro jiné lidi a policii to je sice nic, ztráta domácího mazlíčka, ale celé rodiny truchlí po svých miláčcích. Lidem jsou zvířata často i bližší než jiní lidé.


Svůj mobil mám necelý rok, ale i tak lituju, že na něm mám pouze tři fotky svého bílého brášky.




Stitch
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | Web | 31. srpna 2016 v 17:20 | Reagovat

To je mi strašně líto... Pane jo... Neumím si představit, že by se tohle stalo mně.
Taky jsme měli psa, mimochodem měl stejné jméno jako ten tvůj.
Ale bude to dobrý, fakt...

2 Stitch Stitch | E-mail | Web | 11. září 2016 v 17:10 | Reagovat

[1]: Terry se naštěstí našel. Byl v Mnichově. Nějaký pán si myslel, že ho opustili  tak ho "zachránil" a dal paní, která ho dala paní, co bydlí v Mnichově.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama