Dovolená v Itálii 2016

20. srpna 2016 v 9:56 | Stitch |  Mimo bydliště
Je úterý a včera ve tři ráno jsem se vrátila z dovolené totálně mrtvá. Ráda bych vám ukázala, kde jsem byla. Jdem na to ;-)


První den

Jsem strašně moc naštvaná. Byla jsem nuceba vstát už v sedm (o prázdninách!), ale nakonec jsme vyjeli až po dvanácté. Nějakou delší dobu jsme autem jeli, a pak jsme zastavili kdesi v neznámu v Rakousku u Dunaje. Udělali jsme si hygienickou přestávku a dali si oběd - jsme nekvalitní Češi, protože jsme neměli řízky, ale pečená kuřecí stehna. Pak jsme jeli dál a večer jsme skončili v Hallstattu - rakouském městečku, které je v UNESCO.
Je opravdu kouzelné. Myslím si, že za slunečního svitu musí vypadat ještě lépe, ale i tak to bylo fajn. Byly tam děti a dospělí v místním tradičním oblečení. Buď tam měli nějaké slavnosti nebo se tak oblíkají pro turisty. Na pohled je Hallstatt hezky, ale žít bych tam nechtěla.

hallstattské náměstíčko


No a nebyla bych to já, kdybych si nevyfotila i hřbitov. Na svou obranu, je to fakt moc hezký hřbitov. I když fotka je rozmazaná, kvůli lidem.

Po procházce jsem dál jeli směrem Německo. Já po cestě spala, protože jsem jako dítě. Můj bratranec jednou řekl, že české dálnice jsou ideální pro uspávání dětí - hezky to kodrcá. Ale zpět k výletu.
Kdesi v v Německu jsme kolem jedenácté večer zastavili na dálnici na takovém parkovišti. A stala se moc špatná věc.
Taťka chtěl jít spát, a tak přivázal našeho psa Terryho k lavičce. Brácha ho měl hlídat. Já s mamkou jsme šli na záchod (ona protože nemá močák a já, protože jsem naučená chodit za záchod před spánkem). Byli jsme tam chvíli - přísahám. Maximálně dvacet minut. Akorát jsme došli do té budovy, šli na záchod, umyli si zuby a podívali se na pohlednice. Ale když jsme se vrátili k autu, tak tam Terry nebyl. Zmizel.
Hledali jsme ho a hledali. Až do půl jedné. Ale nikde nebyl. Nakonec jsme to vzdali a šli se vyspat. Pokud vás zajímá, jaké pocity jsem z toho měla, tak si můžete přečíst článek Pět fází smutku, který výjde ve stejné chvíli jako tento (už ho mám napsaný).

Druhý den

Hned ráno jsme jeli do nejbližšího města na policii ohlásit zmizení psa. Trvalo to asi docela dlouho, ale to nevím jistě, protože jsem celou dobu spala v autě. Mamka říkala, že ta policistka mluvila velmi optimisticky. Že Terryho vzal určitě někdo hodný, kdo si myslel, že tam byl odložený a dá ho do útulku. Že osobně obvolá nejbližší útulky a dá nám vědět kdyby se našel.
A tak jsme jeli dál. Osobně jsem si myslela, že to otočíme a pojedeme zpět domů. Ale opět jsme projížděli přes Rakousko a dojeli do Švýcarska (nezajímavá zajímavost: je to první země, kterou jsem navštívila a není v EU - vlastně ne. To byl Vatikán. Ale předstírejme, že je to Švýcarsko).
A jeli jsme na šílené místo. Do zóny bez cla. Samo o sobě to není šílené místo. Jen je umíštěné na šíleném místě. Je někde vysoko v horách. Měla jsem strach, že to náš Fordík neujede. Naštěstí to zvládl a jako odměnu dostal čtyřicet litrů benzínu.
Můj brácha měl v květnu osmnáct, takže využil situaci a přemluvil mamku aby mu koupila dvě flašky. Přece jenom, tenhle chlast stojí v Česku šest stovek a taky (v přepočtu) jenom tři! No neber to!
Chvíli jsme se procházeli po tom městečku, a pak jeli zpět dolů po té hrozné cestě. Pak jsme zase vyjeli do kopce (tam asi ani nic jiného není) se podívat na jakousi hezkou vesničkou. A opět dolů.
Taková maličkost. Ve Švýcarsko existuje městečko/vesnice, které se jmenuje Martina. takže pokud se tak nějaká z mých čtenářek jmenuje, tak se tam může podívat. Já tam prý byla, akorát že jsem to - ano opět - zaspala. Al mám vyfocený ukazatel!




Večer jsme dojeli k St. Moritzi. Taťka hledal místo, z kterého budeme vycházet na kopec. Nerada chodím do hor. Ale můj brácha s taťkou chtěli na kopec a moje mamka se nechá snadno přemluvit. A sama jsem tam zůstat nemohla. Na konec přidám dvě náhodné fotky, které jsem ve Švýcarsku ten den udělala. Ať nevydíte jen ukazatele ;-)



Třetí den

Nic moc se tento den nedělo. Hlavně jsme vylezli na kopec. Takže tu budou hlavně fotky :-D


Ne, na žádný z těchto kopců jsem nevylezla. Akorát se mi líbil výhled. Vidíte to světle zelené v pravém dolním rohu? Tak na tento kopec lezu. Má něco kolem 2 300 metrů.


A to je on. Minimalně za polovinou kopce v tomto bodě jsem. Úplně z dola ho ale vyfocený nemám.


Byl to úžasný zážitek jít tak blízko těch krav. Mohla jsem natáhnout ruku a dotknout se jich. Trochu jsem se bála jestli mě nenapychnou, ale byli to moc milé krávy. Zdravím vás kravky :-)












Kytičky!!! Mamka říkala, že ta vpravo nahoře roste jen v Alpách (nebo něco v tom smyslu).
Musím se vám k něčemu přiznat. Na ten kopec jsem nevylezla. Teda podle mě i jo, ale asi až tak úplně ne. byla jsem ale skoro úplně nahoře. Byla jsem donucena jít dál až na špičku s paťkou. Mamka zůstala kousek pod vrcholem a rouhodla se dál nejít a čekat s bráchou, který s už z vrcholu vrátil.
Tak si lezu a lezu a najednou vidím kříž (později mi bylo řečeno, že to je z náboženských důvodů) a já se polekám. Tady někdo spadl. A podívám se dolů. Je tam jama jak sviňa. snad celých 700 metrů, co jsme vylezli. A já dostanu strach, protože ta cesta je naráz mnohem užší, a hlavně ji z jedné strany nechrání ten kopec.
Věřte nebo ne, ale já se výšek nebojím. Pouze jsem se nechtěla zabít. Teda ne že bych nad sebevraždou v minulosti neuvažovala. Ale bylo to kolem čtvrté nebo páté třídy (dokonce si pamatuju, že se mě třídní učitel ptal, jestli mi něco není a jestli se něco děje, třeba v rodině) a to bylo takové to pubertální nechci žít, nikomu by se po mně nestýskalo. Však víte, ne? Tím si snad musí projít skoro každý puberťák.
No a to by bylo vše. Teda ještě jedna věc tu je.


Toto je, dámy a pánové, sníh. Ano, sníh v srpnu. Já tomu vůbec nemohla uvěřit. Kulila jsem na něj oči. Samozřejmě jsem neodolala a vzala si ho do ruky. A začala jsme se smát, protože já tu stála oblečená šatech, na nose jsem měla sluneční brýle a v ruce jsem držela sníh. Chápu, že se nesmějete. Mám divný smysl pro humor.
Pak jsme vyrazili dolů z kopce. Taťka někam zdrhnul, takže jsme zůstali sami. Ocitli jsme se pak na rozcestí a já se ptám mamky s bráchou: Odkud jsme přišli? i když vím, že zleva. Oba dva mi ale odpoví, že máme jít dolů. Já tomu nijak nevěřím, ale brácha se pak rozkřikne ať držím hubu. Takže jdeme dolů - samozřejmě špatným směrem. nakonec ale dojdem na správné místo.
Dole se sjdem s taťkou, který je samozřejmě naštvaný a jedeme autem prudce dolů do Itálie. To by ale nebyli moji rodiče, kdybychom ještě jednou nevyjeli do kopce a nešli se podívat na nějakou rozpadají se vesničku. Jakoby se tam zastavil čas. Chátrající domky, venkovní prádelny...
Kolem sedmé jsme už naštěstí byli konečně v Itálii u lago di Como (to jezero vypadá jako ypsilon) a tam jsme spali na pláži.
Na závěr třetího dne takový menší tip: pokud se chystáte spát pod širákem někde v zahraničí, tak nejezděte do Chorvatska. Hrozně to tam konkrolujou. V Itálii to mají všude na háku :-D

Čtvrtý den

Ráno jsem už zoufalá a musím se osprchovat. Aspoň vlasy, protože už jsou vážně nechutné. Normálně si je musím umývat každé druhé ráno - takže jsem to měla udělat včera ráno. Jenže nebyla příležitost. Byli jsme v horách a tam je voda hrozně ledová.
Naštěstí jsme teď u jezera a je tam i venkovní sprcha. Přestožě se tam nemůže používat šampón (teče to asi do jezera), tak já ho použiju.
Zbalíme si všechny naše věci a jdeme do auta. Objíždíme celé jezero, abychom se dostali dál. Někde i zastavíme a já si udělám pár fotek. Ne že by tam nebylo světlo, ale fotky jsou jaksi podivně tmavé. I mamčiny fotky takové byli, takže si nemyslím, že by to bylo mojím mobilem.


Vidíte? Tak zachmuřeně to vypadá... :-(











Já vím, zase kytky. Ale já květiny mám fakt ráda! Navíc tyto mi hrozně připomínají moře. Však víte jak to myslím. Jsou tam takové.
No, co bych vám k tomuto dnu ještě řekla. Už vím.
Můj taťka odmítal zaplatit dálnici v Itálii, takže jsme jezdili přes města. Nejdřív jsme měli jen směr Miláno, ale pak se rodiče rozhodhy, že to nasměrujou k Alessandrii. Takže si tak jedem a jedem (já samozřejmě dost spím). Abychom se dostali k té Alessandrii, tak jsme směřovali k nějakému městu na V (nevím jak se jmenovalo), jenomže pak tama nechtěl jet, takže ho mamka směrovala někam jinak.
A tam jsme se ztratili. Nevěděli jsme, jak z toho města vyjet. Nakonec se mamka zeptala dvou Italů. Jednou to byl nějaký student (ten nás navedl trošku špatně, ale já mu odpouštím), a pak otec se synkem (ten nás navedl už správně.
Ale řeknu vám, bloudili jsme tam přes dvě hodiny. Bolela mě z toho hlava.
Zajímavost o Italech: oni MILUJÍ kružáky. Opravdu. My si tak jedem a naráz kružák. Tak ho drakrát objedem než najdem náš směr a vyjedem. Naše auto sotva vyjede z jednoho kružáku a už vjíždí do dalšího.
Kolem sedmé večer jsme konečně dojeli k moři. Rodina spala na pláži, ale já jsem vypěnila a šla spát do auta. Tam jsem brečela pro Terryho.

Pátý den

Ráno mě vzbudil brácha, který chtěl abych mu odemkla auto. Chvíli jsme čekali, ale pak už jsem to nevydržela a šla dolů na pláž.
Rodiče se koupali v moři a mamka se mě zeptala jestli nechci do vody. Trochu otráveně jsem souhlasila a dala na sebe své plavky. Chvíli jsem byla v moři, a pak vlezla pod sprchu.
Sotva jsem se převlékla, tak začalo pršet. Pobrali jsme naše věci a šli se schovat. Čekali jsme až se déšť trochu ztlumí a šli do auta. Taťka nastartoval auto a my jsme jeli ještě víc směrem ke Francii.
Vlastně ani nevíte, kde to vlastně jsem. Jsme na ligurském pobřeží a na plážích to je hlava na hlavě. Což je v sezóně asi všude normální. Co já vím. Já u moře přes prázdniny nebyla pět let. Vždycky jezdím s mamkou až v září.
Celý den jsme se váleli u vody nebo o kus dál od vody, kde byl stín a klid. Večer jsme jeli do městečka Noli, které bylo moc pěkné. A na místě, kde jsme parkovali měli takový fajnový automat. Když jste tam hodili pět centů (zhruba jedna koruna) tak vám to do flašky napustilo jeden litr perlivé vody. A já ZBOŽŇUJU perlivou vodu, takže jsme si napustili tak tři litry a ještě jsme to smíchali s džusem, který jsme měli v autě, takže toho bylo ještě víc :-D
Večer jsme spali na pláži.

Šestý den

Vždycky jsem měla ráda západy slunce - hlavně u moře. Líbilo se mi to světlo, jak se odráží od hladiny a jak slunce postupně zachází za horizont. A pak ten moment, kdy úplně zmizelo.
Toho ráno jsem poprvé v životě viděla východ slunce. To, že slunce se chystá vylézt vidíte u nějakou dobu předtím, než to opravdu udělá. Takže jsem vzbudila mamku ať se taky dívá. Bylo mi jedno, že chce třeba ještě spát. Takže jsem se dívala a čekala až slunce vykoukne z moře. A ten okamžik byl naprosto skvělí. Prostě nic nebylo a naráz BUM! svítilo na mě. Bylo to naprosto skvělé a dechberoucí. Mohla bych se na ten okamžik dvat donekonečna.
V jedné věci to ale na západ slunce nemá. Když výjde slunce, tak je pak den (nečekaně) a to je takové obyčejné a za chvíli se smažíte. Když ale slunko zapadne, tak je večer. U moře to znamená, že jdete do městečka, procházíte a je vás dobře (minimálně pro nás to platí). Protě u západu slunce je ten moment PO lepší, než u východu.
A co jsem dneska dělala? Vlastně nic. Byla jsem ve vodě a ve stínu. Zase. Vlastně jme dělali to stejné, co včera. I spali na stejném místě.
A vlastně jsem se ještě osprchovala!

Sedmý den

Přestože byla moje mamka informovaná otom, jak moc je východ slunce úžasný, tak mě vzbudila příliš pozdě. Přišla jsem o ten BUM! moment, který je ze všeho nejlepší. Takže jsem na slunko akorát mrkla a zahrabalo se na minutku do spacáku. Pak jsem ale zase vykoukla a zabalila věci. Donesla jsem je do auta, a pak se šli nasnídat k moři. Měli jsme takové topinkoidní věci s marmeládou. Já se dívala na slunce. Udělala jsem si i fotku, i když to nejkrásnější bylo pryč a slunce se dost špatně fotí. Přece jenom - je to slunce Jako byste chodili rozsvícenou žárovku. Nebo možná na nějaký super hyper foťák by to vyfotil lépe, ale já měla po ruce akorát mobil.Momentálně vlastně žádný foťák jako foťák (nepočítám ten v mobilu) nemáme, protože se rozbil.


Pak přišla paní s pejskem. Byl to asi hnědí labrador. Házela mu klacky do vody a on je chytal a nosil zpátky. Bylo mi z toho hrozně smutno. Co když už nikdy žádný klacek nehodím? říkala jsem si. I tak jsem pejska pozorovala.
Když se vzbudil i brácha, tak jsme odjeli. Jeli jsme opět směrem domů. A taky stejným tempem.
Upřímně, moc si nepamatuju, co jsme dělali. Jeli jsme kolem moře. Hrozně dlouho jsme se vymotávali ze Savony. Navštívili jsme městečko Portofino, které je moc krásné, ale bohužel ho nemám vyfocené, protože jsme si mobil zapomněla v autě. Pak jsme zastavili ještě v městečku Rapallo (neustále jsem mu říkala Rafallo. Mimochodem, Rafael je úžasné jméno), které bylo taky moc pěkné, ale opět ho nemám vyfocené. Nebo vlastně mám, ale ma mamčiném mobilu. Ale mamka má službu, takže dneska není doma.
A konečně jsme jeli a jeli, až jsme dojeli k Lago Maggiore. A a tam na pláži spali

Osmý den

Taťka odešel do auta a já s mamkou ještě nějakou dobu zůstala na pláži. Pobalili jsme naše věci a šli na záchod. u záchodu byl nějaký bufet a s mamkou jsme si na tajňačku koupili sladké pečivo (ty kecy, které by říkal táta jsem neměla zapotřebí) a šli k autu. A zase vyjeli.
Stavili jsme se v obchodě a já čekala v autě, protože se mi tam nechtělo. Já obecně docela nerada chodím do obchodů v létě, protože tam je klimatizace vždycky pustěná na plné pecky a mě je hrozná zima.
když dojdou, tak si sednem na lavičku a dáme si jídlo. Je už skoro čas na oběd, takže rodiče koupili i kuře. Trochu si masa dím, ale ze všech věcí, co koupili, mám nejvíc chuť na hrozny. A taky je skoro všechny sním. Bohužel, protože mě pak bolí břicho a zase musím na záchod.
Poté, co dojíme, jedeme dál až k nějakemu menšímu jezeru, kde stojíme snad čtyři hodiny. Táta spí. Já si čtu. Mamka se snaží číst. Brácha ji to nedovoluje, protože chce jet.
A pod námi je pan s paní a pejskem - taky (asi starým) zlatým retrívrem. Pán mu vždycky hodí klacek - ne moc daleko od vody - a pejsek pro něj plave. Asi moc dobře nevidí, protože i když ho má deset centimetrů od čumáku, tak plave dál. No, když se dostane s klackem ke břehu, tak se otřepe a chvíli ho kouše. Pak dojde k pánovi a štěká, že chce opět hodit klacek. Stále se to opakuje.
Jinak u toho jezera je taková budka a když ji mamka viděla, tak řekla, že vypadá jako domek Too Ticky z Muminků. Chvíli mi trvalo než mi došlo o kom mluví, ale pak mi došlo, že to je ta holka, co vypadá jako kluk. No a tohle je ta budka, která mamce připomíná její domek.

eh, můj taťka mi tam trochu zavazel.


K bráchově radosti jsme pak už jeli dál a dál až jsme se dostali do Brixenu. Je to takové (opět) hezké město. Byl do něj vyhnán Karel Havlíček Borovský.
A nakonec klasika. Šli jsme spát. Já s mamkou a bráchou jsme zvolili variantu spát v autě, protože jsme v horách a je tu zima.

Devátý den

Ráno se vzbudíme do hrozné (ještě horší než večer) zimy. Rychle přeběhnu na zadní sedadlo aby mohl táta za volant a vyrazíme ke kopci, na který chce taťka s bráchou vylézt.
Jedeme, jedeme a já spím - klasika.
Hádám, že kolem sedmé či osmé dorazíme na místo, ze kterého chtějí kluci jít. Rodiče vytáhnou vařič a začnou vařit polévky ze sáčku, které jsme si k příležitosti výletu koupili.
Když se dovaří polévka pro mě, tak vylezu z auta a jím ji. Pak je mi ale zase zima, takže začnu tak nějak divně "tančit", a pak se i rozběhnu.
Když se vrátím, tak stále s hrnkem v ruce vylezu na mst, který ale nefunguje jako most, protože nevede přes řeku. Prostě tam je. Jenomže ten most klouže, protože ráno byla rosa. Naštěstí neupadnu a úspěšně se dostanu nahoru. Ale dolů se mi nechce.
Takže se ze mě na tu půl hodinku (opět hádám) stala zpěvačka a tanečnice. Já nevím! (ona neví!) ta rá ra rá ra ta ta ta... pak jsem ale přece jenom sešla dolů. V čupu, ale přece :-D
A pak kluci kónečněě ódešlí... hej! S mamkou jsem zůstali hezky u autíčka, kde jsme si sklopili přední sedadla, četli si a vybarvovali omalovánky.
Pak jsme šli k říčce, která tam byla a namočili si do ní nohy. A skoro nám zmrzli. Po chvilkách brození jsme si museli dávat pauzy abychom opět cítili nohy.
Po asi devíti hodinách kluci přišli a my vyjeli. Směrovali jsme to k Německu. Mamka chtěla jet na to parkoviště, kde se Terry ztratil. Už ani nevím v kolik hodin jsme na to parkoviště dojeli, protože jsem spala. Nalepili jsme tam dva kartony s oznámením, že se zde ztratil pes, kontakt na nás, číslo jeho tetování a čipu...
Pak jsme zase jeli a ve tři ráno jsme dorazili do Břeclavi.


Stitch




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama